Krkonošský SkyMarathon 2015: Po 10 hodinách jsme si doběhli pro vítězství! Pomohli jsme se záchranou vyčerpaného Ondry
Autor: Lukáš Kropík, příležitostný, ale nadšený běžec
Sobota 8. srpna 2015 nepatřila jen milovníkům koupání v rybnících, udržovaných bazénech či vrchlabskému závodu aut do vrchu, ale také nejtěžšímu letošnímu ultramaratonu se série STRC – Krkonoše SkyMarathon 2015. Závodu, který řečí čísel pro zúčastněné znamenal: zdolat 47 kilometrů s převýšením 2600 m, místy stoupání až 41 %. Ptáte se na časový limit? Tady ho máte: 10 a půl hodiny. Aby vše nebylo tak jednoduché, tak v den závodu (ostatně je to již kolorit letošního léta) panovalo extrémní vedro. Právě v sobotu naměřili meteorologové nejteplejší den v roce a rtuť v teploměru v Řeži u Prahy se zastavila na hodnotě 40 °C. Podobné hodnoty se vyskytovali po celém území České republiky, včetně našeho nejvyššího pohoří.
Když jsme s mým kolegou Zbyňkem jeli ráno do Špindlerova Mlýna na start, říkal jsem si v duchu, že se třeba závod zruší. Třeba nám pořadatelé oznámí: „Vzhledem k extrémně vysokým teplotám a dlouhodobému suchu, které v ČR v posledních týdnech panuje, musíme závod odložit na vhodnější termín. Moc nás tato situace mrzí, ale slibujeme, že Vám dáme včas vědět o náhradním termínu.“ Hahaha. Nic takového se samozřejmě nestalo. Sotva jsme na parkovišti u přehrady ve Špindlerově Mlýně zaparkovali mezi desítkami dalších aut a pozorovali stovky závodníků, jak se rozcvičují, zapomněl jsem na předchozí úvahy a nasál ihned předzávodní atmosféru. Mám tyto chvíle rád, přitom mne vždy provází velká nervozita a napětí.
Proč jsme do tohoto závodu šli?
Záměrně jsme si tento závod vybrali ze dvou důvodů. Za prvé: Chtěli jsme se začátkem srpna zúčastnit náročného, ale komornějšího závodu (navíc tento závod nás oslovil – měl svoji absolutní premiéru a jeho trať vedla přes krásy Krkonoš. Za druhé: Chtěli jsme si otestovat, jak na tom naše fyzička po roce je a „potrénovat“ na blížící se zářijový závod Beskydská sedmička.
Nepatřím mezi nováčky, kteří by se podobných závodů již nezúčastnili, když jsem ale pozoroval rozcvičující se borce, bylo mi jasné, že mají rozhodně více natrénováno než já. To musel mít ostatně každý, vždyť já letos uběhl akorát tak půlmaraton, nedoběhl maraton a teď mám tu troufalost se zde postavit mezi ty ostatní zkušené borce? „Jenže. Dámy a pánové, já nemám co ztratit, já jsem bojovník a dnes jdu do závodu s obrovskou vůlí, o které se vám ani nesní. Nejde mi o dosažený čas, chci ale s úsměvem na tváři projít cílem a nadšeně zvednout své nové trekkingové hole nad hlavu a broukat si melodii We Are The Champions…“. Nenápadně jsem si utáhl šňůrku u běžeckých elasťáků, abych zakryl mé dobře živené panděro a hurá do startovního koridoru mezi dalších 300 bláznů, kteří evidentně nemají na dnešek lepší program, než se … Postavili jsme se takřka nakonec. Naše taktika by se dala fotbalovou terminologií vyjádřit jednoduše: Nevlétnout hned na úvod na soupeře, nesnažit se udávat tempo. Raději vyčkat, s čím soupeř přijde a překvapit ho ze zabezpečené obrany a rychlým brejkem…
Hladký start
9:00. Probíháme startovní čárou, kontrola zapnuté GPS na hodinkách, úsměv na tváři, pár plácnutí do dlaní přítomným divákům a hurá do prvního krpálu, který vede hezky lesem. Užívám si stínu a v duchu si říkám, kolik ho asi na trati mít budeme. Zvláště tam nahoře v kleči, která mi bude v lepším případě někam k úrovni ramen ☹.
Snažíme se jít do kopce rychlou chůzí a s chutí zapojujeme trekkingové hole. Po rovinách a z kopce chceme běžet. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Pár závodníků se nám daří předstihnout, je ale zřejmé, že celý peloton dravých atletů se rychle roztrhává. Při prvním delším běhu z kopce k první občerstvovací stanici na Dolních Mísečkách je evidentní, že tempo závodníků hodně zrychlilo. Najednou mám před sebou jen pár dobrodruhů a Zbyněk je někde daleko přede mnou.
1. občerstvovačka
Občerstvení na 8. km je velmi skromná, žádný dlouhý modrý nebo červený koberec s desítkami dobrovolníků, kteří na Vás volají „Voda“, „Ionty“, „Banán“, „Cukr“, „Sůl“, atp. Navíc Vám podají mokrou houbičku a vy si jen vybíráte podle toho, jak je vám dotyčná osoba sympatická. Tady je u silnice malý kempinkový stolek a u něho 2 páry hbitých rukou, které rychle dolévají do kelímku iontový nápoj a vodu. Je tu i pár gelů pro rychlý příjem energie. Byť je mi podle obalu jasné, že jsem ho ještě nikdy nevyzkoušel, tak si ho vezmu. Nejsme z toho překvapeni, pravidla hry byla dopředu oznámena a my jsme na to mysleli. Také se mi pěkně v batůžku na horší časy začíná zahřívat pár müsli tyčinek a čokoláda. Ještě je na ně brzo…
Pokračuji do táhlého kopce, s doplněnou nádrží a zahřátým motorem se najednou cítím silný. Z legrace sám sobě říkám, že mám sice slabý, ale dobře seřízený motor (jediná hrozba: nesmí mi prasknout chladič a uvařit se). Postupně se mi daří dotahovat roztrhané skupinky závodníků. Stoupání, to je moje, v běhu z kopce mi většina lidí utíká, ale rychlá chůze směrem nahoru s hůlkami, to je disciplína, ve které kraluji. Podle propozic vím, že nás čeká první velká prověrka.
Vegetace se rychle mění, už nedominují smrkové lesy, ale přichází na řadu kleč. Zpevněné cesty, po kterých by se dalo jet i autem, přechází ve vyšlapané turistické pěšinky, které jsou místy zpevněny hladkými kameny. Skáču po nich jako kamzík a na chvilku si vzpomenu na soutěž „Po Stopách Xapatanu“ nebo jak se jmenovala, natáčela se kdesi v Mexiku a já jsem teď jeden z účinkujících. Akorát na mne nahoře nečeká vlak, ale další výzvy v podobě zdolávání prudkých sešupů a následných výstupů. „Ne, to není Xapatan, to jsou Yosemity. Tohle mi nikdo nerozmluví! Tady, v té malé zapadlé středoevropské kotlině to zkrátka vypadá jako v Yosemitech. Okolo rostou menší borovice a nad nimi se tyčí krásně bílé žulové skály.“ Dívám se na hodinky. Jsme na trati teprve přes 2 hodiny. Stoupání je stále příkřejší a příkřejší a drápeme se směrem pod Kotel. Zde traverzem běžíme na rozcestí „Nad Dvoračkami“ a pokračujeme k nepříjemnému a táhlému výstupu směrem k dalšímu rozcestí „U Růženčiny zahrádky“.
První krize na 15. km
Poprvé pociťuji krizi. Dlouhý a táhlý kopec je takřka bez stínu a dopolední slunce začíná pořádně žhnout. Máme v nohou necelých 15 km a cítím náznaky křečí do lýtek a stehenních svalů. V dálce před sebou vidím Zbyňka. Do kopce jsem ho sice trochu dotáhnul, ale teď, když se dostáváme na horizont, s krásnými výhledy na nejvyšší hřebeny Krkonoš, mám toho tak akorát. Bez jakéhokoliv nadšení kouknu na Sněžku a ani se nepozastavím nad tím, že je tak nádherně. Je takřka bez mráčků a mohu sledovat největší ikony celých Krkonoš. Okolní travnaté tundry jsou sice úchvatné, ale já nemám čas je pohledem vychutnávat. Dochází mi, že mi šíleně vytrávilo, od snídaně jsem toho do sebe moc nedostal a otvírám gel s rychlou energií a polikám první müsli tyčinku. Pokračuji na rozcestí „U Čtyř pánů“ a snažím se vydýchat. Vnímám, že jsem se docela uvařil. I když je sucho, čvachtá mi voda v botách. „Jak je to možné? Já se vařím se ve vlastní šťávě? Vždyť jsem teprve ve třetině závodu“.
Pomalu se blížím k významnému záchytnému bodu, a to k Labské boudě. Hurá! 2. občerstvovačka. Řada závodníků mě předbíhá, na rozdíl ode mě mají dost sil na to, aby na rovinatých úsecích popoběhli. Já tuto část vypouštím. Údaj na hodinkách sedí s tím, co bylo uvedeno v propozicích. V nohou mám takřka 18 km.
Po menším záchvatu, kde je občerstvovačka (nebyla totiž tak viditelná na stovky metrů dopředu jako Labská bouda), přichází obrovská úleva. Mávnu na Zbyňka, který akorát od občerstvovačky odchází, ale nevnímá mne. „Však já tě doženu…“, říkám si pro sebe. V potoku ledového Labe si ochlazuji hlavu, doplňuji vodu do Camelbaku. U organizátora závodu vypíjím několik kelímků iontových nápojů. Mám radost. Předchozí krize je pryč! Konečně naplno nasávám krásu tamního místa a dobíjím energii. Užívám si ty fantastické výhledy z Labské boudy na pro mě nejkrásnější části Yosemit, kde proudí potůček Labe… Po asi 10 minutách pomalu vyrážím dál, čeká nás poměrně klidnější etapa k Erlebachovým boudám.
27 km za 4 hodiny, aneb Erlebachova bouda dobyta
Nemám na to recept, všechno si tak nějak dobře sedlo a musím říci, že trasa od Labské na Erlebachovy boudy se mi vydařila. Jako kdybych svému tělu vyhověl a dodal mu přísun všeho potřebného, aby šlapalo jako správně seřízený a promazaný stroj. Dokonce i droboulinkatý písek, který jsem si nabral z potoka Labe, mi nezkazil náladu. Spíše mě pobavilo, co mi to po napití křupe v ústech. Najednou jsem byl na 3. občerstvovačce, která měla být největší. Od ostatních se lišila tím, že na ní byly banány a meloun, více druhů gelů a hlavně, ležel tu Zbyněk. Měl jsem radost, že spolu můžeme prohodit pár slov, ale sotva jsem dorazil, vstal a oznámil mi, že už tu leží docela dlouho a vyrazí dál. Jestli jdu prý s ním. „Jo jasně, ale potřebuju doplnit trochu energie, snad mě necháš vydechnout,“ zakleju v tichosti pro sebe. „Kde bere ten zmetek tolik energie?“.
Vychutnám pár kousků melounu, polikám gel s tropickou příchutí a ještě jeden s příchutí ledového čaje. Doplním svoji třílitrovou nádrž jahodovým iontem. Na chvilku se zamyslím. „Co to proboha dělám?,“ položím si otázku, která zůstává nezodpovězena. Vím moc dobře, že mám kachní žaludek, v zásadě mohu zkombinovat cokoliv, ale tohle jsem dělat neměl. Navíc mám teď na zádech plnou nádrž odporné šťávy s jahodou. „Proč jsem si tam nedal vodu?,“ kleju v tichosti.
Není čas, ztrácet čas. Vyrážím stopovat Zbyňka, který mi před pár minutami zmizel v lese. Klesám turistickou pěšinou směrem k Bílému Labe. Občas potkávám turisty s dětmi či se psi. Dívají se na mě a duchu si určitě říkají, co to je za blázna. Brzy slyším šumění potoka, a to ve mně vyvolává příjemný pocit bezpečí. Kde je voda, je přeci život…
Jsem nadšen z toho, jak dobře je závod značen. Každou chvíli je na cestě růžovou barvou namalována šipka, kudy dál a na významnějších místech jsou přímo pořadatelé, aby pomohli s navigací.
Přichází bod zlomu, 33. km
Musím si přiznat, že právě protnutím Bílého Labe se mé zážitky začaly prudce měnit. Jestli jsem doposud oplýval optimismem, začíná to být naopak. „Máte 1 novou nepřečtenou zprávu z vaší mozkové centrály,“ přijde mi najednou informace z Mozku. Zní: „Je ti špatně od žaludku, jsi překyselen, kombinace nevyzkoušených gelů a různých příchutí iontových nápojů si bere svou daň.“
Paráda! Ještě k tomu mne už totálně opouští energie a začínám propadat apatii. Nemám na nic chuť. Mám sice žízeň, ale tu odpornou jahodovou příchuť nemohu už ani cítit. Hodinky ukazují 33. km, nervózně pokukuji po hodinkách a po chvíli mám pocit, že jsem musel ujít minimálně dalších 5 km, jenže ony to nechtějí ukázat. Hodinky s GPS jsou příliš přesné, precizní, dokonalé a nemilosrdně spravedlivé. A rozhodně se nepřizpůsobují tomu, co vaše mysl potřebuje „slyšet“. Nemají emoce, neumí naslouchat, neumí vůbec nic! Do háje s nimi…
Fotograf
Všichni se mi teď vzdálili a já bojuji jen sám se sebou. Při jednom sestupu mě předbíhá o něco starší závodník. Zastavuje u jedné z vyhlídek a fotí si protilehlý kopec s Erlebachovými boudami. U stolku sedí jedna z turistek a povídá mu: „Vy jste asi jediný, kdo nebere ten závod vážně!“. Moudrý a talentovaný běžec-fotograf se usměje a hbitě odpovídá s úsměvem na tváři: „Já to mám jako takový výlet. Všichni, co závodí, jsou už dávno přede mnou.“ Zpozorním. „Cože? To si děláš prd*l. A co já? Ty sis mě tady nevšiml?,“ komentuju pro sebe podrážděně jeho komentář. „Já tu přeci závodím! A rozhodně to neberu jako výlet. Podívej se na mne, kolik jsem už prolil potu! Jakou mám na kraťasech ze soli mapu Itálie, i se Sicílií a Korsikou a dalšími ostrovy, které ve skutečnosti vůbec neexistují! Víš ty vůbec, kolik mě to stálo úsilí?
Fotograf pohodář po chvíli mizí pryč a já si uvědomuji, že jako nadšený milovník fotografie jsem doposud neudělal žádnou fotku. Mrzí mne to, ale je mi to teď nějak jedno. Nemám náladu. Chci jít a nikdo na mne nemluvte. Narazím si kšiltovku ještě více do očí a soustředím se na nejbližší metry před sebou.
Už nejsem sám!
Opravdu nemohl přijít lepší moment, kdy narazit na kamaráda Zbyňka. V táhlém stoupáku pod Kozími hřbety mne najednou zdraví notoricky známý hlas. „Nazdar Kropíno!“. Tupě koukám na svého parťáka a připadám si totálně mimo. Jakoukoliv mluvu či pokus o komunikaci považuji za naprosto neúsporné plýtvání zbytkem sil, a tak se to odráží na mém způsobu komunikace. Akorát suše kývnu a ptám se ho, jak je na tom. Křeče ho prý neberou, ale prochází podobnou krizí jako já. Celkové vysílení, únava, málo energie, nedostatek vody, nechuť k jídlu. Společně se shodujeme, že bychom se strašně rádi napili obyčejné vody a coly. „Jééé, chlazená cola, ty jo, to by bylo něco. Nebo pivo! To by mi určitě zklidnilo žaludek“.
Šlapeme spolu nahoru, nekonečné stoupání mě totálně vyčerpává a hodiny stále ukazují „pouhých“ 35 km. Abych si nezkazil náladu, dám si výborný jahodový iontový nápoj. Jestli to bylo před hodinou studené „Strawberry Ice Tea“, teď je to naprosto nepoživatelný jahodový čaj. Žaludek bojuje, ale drží se!
Konečně klesáme. Před námi je výhled na jednu z největších lahůdek tohoto závodu. Sjezdovka Stoh. Bude to pohoda. Díváme se na vlek. Je to dobrý, kotva je zapnutá a vytahuje závodníky do zhruba dvou třetin kopce. „To je hezké zpestření závodu, v létě jsem na kotvě ještě nikdy nejel,“ dělám si v duchu legraci.
Poslední příležitost dobít energii
39. km, tedy 8 km do cíle. Za sebou máme okolo 7 hodin závodu. Dorážíme na poslední občerstvovací stanici. Je zde dostatek vody a tak vylévám obsah svého dromedára s jahodovým čajem a napájím ho obyčejnou vodou. „Vodá má, voda má, voda rozpuštěné vlasy…,“ hraje mi v uších k poslechu a tanci skupina Hradišťan. Snažím se myslet na to, že musím něco sníst, i když nemám na nic chuť a je mi „blivno“, dám si pár kousků melounu (evidentně nepoučen z předchozí zkušenosti), je zde i banán, ten mi musí udělat dobře.
Kotva není v provozu, musíme po svých
Následuje etapa, která nemá s běháním nic společného. Extrémní stoupání stovky metrů nahoru mě totálně vyčerpává. Jestli jsem doposud měl nějaké náznaky křečí, nyní už nelze mluvit o náznacích. Nově to nejsou jen lýtka, ale i stehenní svalstvo a svaly pod zadkem. Učím se nové pohyby s hůlkami. Metoda zapíchnout obě hůlky současně před sebe, překlonit se, a pak se pokusit udělat krok. Zvláštní, jak se člověk dokáže odepsat, že nemůže zdolat jednu „pitomou“ sjezdovku. Hodinky mi ukazují rychlost 30 minut na 1 km. „Paráda! Jsem opravdu hvězda.“
Občas se s někým „předběhneme“, abychom se za chvíli znovu potkali, trochu se mi vrací chuť k humoru, a tak se snažím to mé marné snažení alespoň rozbít strohou komunikací s někým ze závodníků. Bohužel moc nereagují, upřímně se jim nedivím… Co přijde humorné mě, nemusí přijít humorné někomu dalšímu.
Svatý Petr – Stoh, odškrtnuto! Dělám velkou imaginární fajfku ve svém itineráři a belhám se dál. Zbyněk je přede mnou, říkám mu akorát, ať už na mne nečeká. Jsem už totálně „dead“. Zkusím závod hlavně v poklidu dotáhnout. Vidím na něm, že má ještě energii. Upřímně mu to přeju a trochu závidím. „Trochu? Žádný trochu. Strašně moc!“.
Jsem v háji, je to jasné a nejhorší teď přijde na řadu. Po kratším traverzu přichází ještě delší sjezdovka s podobným sklonem stoupání až na samotný vrchol - Pláně. Šatná zpráva: Převýšení okolo 400 metrů. Dobrá zpráva: V mé nádrži je horský pramen. Čistá dobrá voda z darů naší země. Vychutnávám každý doušek a říkám si, že teď to přeci nevzdám. I kdybych to vzdal, jak bych se odtud dostal? Stejně bych musel po svých.
Původní ambice dorazit do cíle někde mezi 7 a 8 hodinami se už dávno rozpadla a v této chvíli sním o jediném. V poklidu závod dokončit, a tomu odpovídá mé tempo. Pravidelně odpočívám a prostě těch pár stovek metrů nahoru hlemýždím tempem zdolávám. Řada lidí, které jsem během dne potkával, mi už definitivně zmizela z dohledu. Ale za mnou ještě pár desítek závodníků být musí! Vždyť je přeci vidím při pohledu zpět do údolí.
Skutečný závod teprve přichází. A jde v něm o život!
Na Pláních – vrcholu otvírám svůj imaginární deníček a píšu si: „Můj milý deníčku, právě jsem zdolal… Dělám největší fajfku u slova Pláně a pokračuji dál. Teď už se jen dokutálím dolů a je to doma…
Po krátkém traverzu padám dolů po zeleně značené turistické značce. Zhruba po 200 metrech klesání vidím před sebou závodníka v modrém triku. Rychle ho dotahuji, a když jsem u něho, dochází mi, že spadl a leží v křečích. Nenapadne mne nic inteligentnějšího, než se ho zeptat, jestli je ok. „Nechceš magnesium? Než stačí odpovědět, vytahuju z batohu instantní prášek a chci mu ho dát. Co vodu? Máš dostatek vody? Tady, napij se. V klidu, nedělej prudké pohyby, v klidu si odpočiň, jsem tu s tebou“. Dívám se kolem něj, na něj, něco tu nehraje.
Dopričic! Vždyť on se mnou takřka nekomunikuje! Na mé otázky odpovídá furt stejně. Buď zabrumlá „jhooo nebo nééé“, ale je to odevzdané, totálně bez emocí. Vedle něj leží rozbité brýle. Musel spadnout, možná ho chytli silné křeče, zavrávoral a teď tu leží celkově vysílen. Třese se mu ruka. Chytnu ho a snažím se ho držet. Pokouším se ho trošku narovnat, aby neležel v tak zkroucené poloze. Jde to ale těžko. Je to pořádný kus chlapa a já nejsem zrovna žádný Železný Zekon. Zvláště po celodenním náročném programu. Ostřím na jeho startovní číslo, kde je i jméno. „Ondro, co se stalo? Vybavuješ si, co se přihodilo? Bolí tě něco? Jak dlouho tady jsi? Berou tě křeče?“. V podstatě žádná reakce…
Dobíhá další závodník, tedy přesněji závodnice. Je mi povědomá, několikrát jsme se během závodu museli potkat. Rychle ji líčím, co se přihodilo a pomáhá mi Ondřeje trochu narovnat. Snažíme se s ním dělat minimální pohyby. Co když má něco zlomeného, co když mu pohybem jeho stav ještě zhoršíme. Dáváme mu vodu na čelo a zátylek a už neotálím. Volám Horskou službu. V rychlosti dosti amatérským způsobem popisuji situaci a vysvětlují mi, že právě teď mají nedaleko nás na sjezdovce jednoho záchranáře, který zasahuje u úrazu, a že za námi za chvíli dorazí. Popisuji operátorce polohu, ve které se Ondřej nachází a upřesňuji, kde jsme. Doráží další závodníci a jeden z nich zahlásí, jak se říká zeleně značené cestě, na které stojíme. Operátorka mi sděluje, že mám ještě zavolat 155, že s nimi budu konzultovat další kroky. Telefon chvíli stávkuje a tváří se, že je bez signálu. Naštěstí naskakuje roaming a daří se mi na linku 155 dovolat. Mezitím už jeden z běžců vytáhl mobil a pomocí aplikace Horské služby zaslal nouzovou zprávu. Paní na lince 155 rychle zjišťuje stav a ujišťuje mne, že se propojí s Horskou službou a dorazí na místo. Později se dozvídám, že aplikace má přístup k GPS signálu, i když je právě v telefonu vypnutý. Právě pro podobné případy. Nadávám si, že jsem ji neměl nainstalovanou. To mě přeci mělo napadnout.
Minuty utíkají. Kolem nás proudí řada závodníků, každému v rychlosti líčíme, co se stalo a po krátké rozpravě je necháváme jít. Některým na tváři vidím, že už toho mají opravdu plné zuby a vidí se už v cíli. Nemá smysl, abychom u Ondřeje stáli všichni. Jsme tu teď čtyři, a to snad stačí.
Krátce na to doráží lékař z Horské služby. Spojuje se s linkou 155 a řeší „vrtuli“. Už je tu i chlapík ze záchranky, všichni teď posloucháme jejich pokyny. Rychle a zkušeně provádí několik úkonů, měří tep, tlak a dává Ondřejovi kyslík. „Je v bezvědomí! Musíme ho odsud dostat do jiné polohy,“ zavelí rezolutně. Mezitím je mezi námi další závodník, později se dozvídám, že je to shodou okolností lékař. Chytáme všichni Ondřeje a posouváme ho na rovnější část stezky. „Musíme začít s resuscitací!,“ pokračuje lékař. „Klepou se mi nohy, ne vyčerpáním, ale strachem. „Do háje, tohle je opravdový závod. O lidský život! Ondro! Ty to musíš zvládnout!,“ mluvím sám k sobě. Chlap jak hora na jedné straně s obrovskými dlaněmi a pod ním další chlap jak hora v bezvědomí. Poprvé v životě vidím na vlastní oči resuscitaci. Pravidelnou masáží na hrudi se daří Ondru více „nahodit“. Otvírá pusu a jeho nádechy jsou nyní o něco intenzivnější. „Kluci, potřebuju, abyste vyběhli do auta a snesli nosítka,“ říká mezitím lékař. Vyrážíme nahoru na cestu a snášíme je k Ondrovi. Když se ho podaří naložit, vytahujeme ho nahoru. Jsem totálně odrovnanej, koukám na kolegu se startovním číslem 68 (Ondřej Smetana), je na tom stejně. „Paráda, super, dobrá práce,“ řeknu mu a on mi odvětí v podobném duchu. Lékař – závodník David Vondra, který se k nám připojil, sedá do auta se záchrankou a jedou nahoru ke sjezdovce. Pomalu se vracíme ke svým batohům a slyšíme již přilétající helikoptéru. Všechno musí dobře dopadnout!
Seběhlo se to tak rychle, ale přitom jsme tu strávili téměř hodinu. Nepamatuji se na každého, kdo nám pomáhali, ale všichni, kdo u Ondřeje po celou dobu zůstali, jsou největší hrdinové tohoto závodu! Jmenovitě to byli ještě závodníci – Barbora Mičková (číslo 176), Helena Malá (číslo 305), zmiňovaný Ondřej Smetana a pak samozřejmě pan doktor David Vondra (číslo 223). Poté co pomohl Ondřeje naložit do helikoptéry, závod ještě dokončil.
Cena za fair play, aneb hrdina proti své vůli
Když jsme doběhli do cíle, nikdo z nás už nehleděl na čas, ale myslel na to, aby celá příhoda s Ondřejem dopadla se šťastným koncem. Byl to zvláštní moment, kdy téměř z vteřiny na vteřinu absolvujete úplně jiný scénář závodu. Zkrátka se otočí list a to, čemu jste se věnovali předchozích 9 hodin, je minulostí. Najednou jste na úplně jiné trati, v týmu lidí, kteří absolvují skutečný závod s časem. A ve kterém jde o život.
V cíli jsme dostali osobní gratulaci od hlavního pořadatele závodu. Bylo to samozřejmě moc milé. Nakonec jsem to byl já, kdo převzal cenu za fair play. Ocitl jsem se tak trochu proti své vůli na stupni vítězů, přitom jsme tam měli být všichni, kteří na místě asistovali! Rád bych ještě jednou všem poděkoval. Byli jste skvělí!
„Ondřeji! Brzo se uzdrav a ozvi se, až budeš v pořádku! Těším se, až si pustím We Are The Champions…“.
