Tomáš Fárník: Bylo těžké běžet si své a věřit, že se mi soupeře podaří doběhnout
Tomáš Fárník o víkendu naprosto s přehledem zvítězil v závodě Matterhorn Ultraks – trasu dlouhou 49 km s převýšením přes 3 200 metrů zvládl za 5:09, v nejrychlejším čase od roku 2018 a na druhého Švýcara Dominica Funca měl náskok přes půl hodiny! A to se do vedení dostal až na předposledním kopci. Jak se Tomášovi běželo pod ikonickým Matterhornem, jak si poradil s nadmořskou výškou a jak po takovém závodě regeneruje?
Video – 2024 Matterhorn Ultraks Aftermovie
Tome, moc gratuluji k naprosto suverénnímu vítězství na Matterhorn Ultraks. Jak pro Tebe závod probíhal? Závodil jsi se soupeři, nebo se sebou a časem?
Děkuji. Přiznám se, že letos jsem opravdu chtěl jít na vítězství. Na závod jezdíme s rodinou už od roku 2018 a už jsem doběhl třetí (2020) i druhý (2021), jen ta zlatá stále chyběla. Do plánu mi sice zpočátku hodili trochu vidle soupeři, když nasadili tempo, které jsem nebyl schopen akceptovat. Na prvním kopci jsem byl o 4 minuty rychleji než při mé poslední účasti, a přesto jsem tam byl až třetí. Nenechal jsem se ale k ničemu vyprovokovat, byť to bylo docela psychicky náročné, a běžel jsem si své tempo.
Kdy ses tedy dostal do vedení?
Na předposledním kopci na Schwarzsee, byť jsem pod kopcem ještě ztrácel přes 5 minut. A jelikož jsem věděl, že mám vcelku slušný čas, rozhodl jsem se nepolevovat a zkusit, co to dá. Poslední výběh a navazující traverza mi opravdu sedly - 10 km se 600 m stoupání jsem ke konci závodu šel v průměrném tempu přibližně 6 min./km - a i přes opatrnější finální sešup do cíle jsem zaběhl minimálně od roku 2018 nejrychlejší čas. A hlavně jsem si vylepšil osobní rekord o více než 12 minut.
Měl jsi při závodě nějakou krizi?
Těch prvních 30 km, kdy jsem nebyl první (smích). Ne, žádnou krizi jsem neměl, běželo se mi skvěle, evidentně jsem si dobře rozložil síly a dařilo se mi průběžně doplňovat kalorie. Jen zkrátka bylo těžké běžet si své a věřit si, že se mi soupeře podaří dohnat, zvláště, když minimálně do půlky závodu na mě první stále zvyšoval svůj náskok.
Jak jsi sám uvedl, závod jsi běžel již poněkolikáté. Čím je pro Tebe specifický a proč se na něj rád vracíš?
Specifický je samozřejmě tím, že se koná v Zermattu, a za dobrého počasí má člověk možnost v jednom dni vidět ikonický Matterhorn snad ze všech možných (rozumně dostupných) okolních hřebenů. Švýcarské Alpy jsou mi také nejbližší svým charakterem, hlavně skalnatostí a typem vegetace, ale uznávám, že to je čistě otázka vkusu. Navíc je tu skvělá atmosféra, městečko se na víkend zaplní běžci a dost z nich pak i fandí nebo podél trasy podporuje své přátele či rodinu.
Jak hodnotíš organizaci závodu?
Z organizačního hlediska je vše skvěle zvládnuté, přičemž obzvláště sympatický je mi přístup k povinné výbavě ve smyslu: „Jste všichni dospělí, tak si dělejte, co chcete (ale doporučujeme mít s sebou x a y).“ Těch závodů, kde vás nechají jen v kraťasech a tílku běžet 50 km v nadmořské výšce přes 2 000 m, zas tolik není.
Zmiňuješ nadmořskou výšku, neměl jsi s ní problémy?
Zermatt je sám o sobě vysoko (asi v 1 600 m n. m.) a v rámci závodu se běží až do téměř 3 100 m n. m., přičemž průměrně se závodník pohybuje mezi 2 000 m a 2 500 m n. m. Vliv nadmořské výšky na výkon tudíž asi zcela vyloučit nelze. Naštěstí nadmořská výška nemá žádné specifické projevy (kromě obecné únavy). Snažím se jí proto příliš neřešit, a když mi začnou trochu dříve tuhnout nohy, přizpůsobím se tomu a zpomalím.
A jak řešíš aklimatizaci, měl jsi možnost být v okolí Zermattu delší dobu před závodem?
Samozřejmě by bylo ideální před takovým závodem absolvovat nějaké soustředění ve výšce. Bohužel ale nemám prostor před každým závodem si brát dva týdny dovolenou - už tak mi v zaměstnání vychází vstříc dost - a z hlediska připravenosti na výkon je určitě lepší přijet na místo den či dva předem, než se snažit v pěti až sedmi dnech o polovičatou aklimatizaci, ze které by člověk v důsledku byl akorát unavený a reálný efekt by nepřinesla.
Snažím se tedy optimalizovat ty aspekty výkonu, které mohu ovlivnit (trénink, stravu, odpočinek). Nadmořská výška a moje adaptace na ni mezi ně nespadají, proto se jimi nijak zvlášť nezabývám. A upřímně, běželi jsme do zmiňovaných 3 000 m n.m. a pak zas honem rychle dolů, přes Matterhorn trasa nevedla.
Jak bude vypadat regenerace? A co se Tobě nejlépe osvědčuje?
Za dva týdny mě čeká 100 km v Zillertallu, takže doufám, že rychle. Pro mě osobně je vždycky nejdůležitější se co nejdřív po závodě najíst, pokud možno se vyspat (byť do toho občas promluví křeče) a druhý den se vyklusat, vychodit nebo obecně se snažit zůstat aktivní. Ideální by pak samozřejmě bylo zajít na masáž nebo do sauny, a pokud možno netrávit 10 hodin v autě. To ale ne vždy vyjde, zvláště když člověk ty švýcarské Alpy nemá úplně za domem.
Lákají Tě i nějaké další závody v této oblasti, třeba Zermatt Marathon?
V rámci Zermatt Marathonu jsem loni běžel půlmaraton, který byl součástí německo-rakousko-švýcarské Golden Trail Series. Ten se mi líbil moc – 21 km jen do kopce po extrémně běhavých trailech (výsledný průměr jsem měl pod 5 min/km). Celý maraton proto do budoucna určitě také zvažuji. A jak jsem již psal, Švýcarsko mám obecně moc rád a líbí se mi tam hodně závodů, např. Bernina Ultraks v oblasti Engadin (kde Tom letos také běžel a zvítězil, pozn. red.) nebo Verbier – St. Bernard na hranici s Francií a Itálií.
Jaké máš plány do podzimní části sezóny, co je Tvým hlavním cílem?
Plánů už mnoho nemám. Celou letošní sezónu jsem podřídil přípravě na mistrovství Evropy v horských bězích, které se konalo v květnu ve francouzském Annecy. Zbytek roku pak byl ve znamení závodů, které jsem si chtěl zkusit (Marathon du Mont Blanc), na které jsem byl pozvaný (Bernina Ultraks) nebo které se mi prostě líbí (LHUT, Matterhorn Ultraks). Žádný velký cíl už jsem si pro letošek nestanovil.
Na druhou stranu, končit sezónu v srpnu by bylo ještě brzo. Za dva týdny proto běžím 100 km v rámci Mayrhofen Ultraks, což beru jako takový test před přechodem na podobné vzdálenosti v příštím roce. Vše pak ukončím na přelomu září a října v Rakousku na Tour de Tirol, kde se ve třech dnech běží 10 km, maraton a půlmaraton (23 km). Kromě toho, že jsem hodně zvědavý, jak se moje tělo vyrovná se třemi intenzivními závodními dny po sobě, se tam těším také proto, že onen poslední půlmaraton byl v roce 2015 jedním z mých prvních závodů vůbec. A dodnes rád vzpomínám na to, jak jsem to tenkrát neskutečně přepálil a pak se nechal tátou doslova dotlačit do cíle.
Děkujeme za rozhovor :-)