Půjdeš na dvě?
Už jste asi četli, jak jsme si v sobotu zablbli na Salomon Trail Running Cupu v Dolní Moravě. Ten den nás však čekal ještě jeden, neméně důležitý závod. A možná vlastně důležitější, protože šlo o „IX. Mistrovství světa v běhu z Dlouhé Třebové do Řetové a pití dvou lahvových piv“ a Ondra obhajoval loňský mistrovský titul. Takže hned po doběhnutí třicítky na Králičáku jsme zalaškovali se slečnou u těstovin (doufám, že to poznala) před hotelem Vista a vyrazili směr Svitavy, kde na nás čekal řidič s autem. Na takové „pivní mistrovství“ totiž nemůžete jet jen tak bez řidiče. Vloni jsme to absolvovali a po doběhnutí závodu do Řetové a slavnostním ceremoniálu jsme museli lapnout putovní tuplák (byl fakt těžkej) a vyrazit zpět přes kopec do Dlouhé Třebové, kde jsme měli auto. Řidič (mistr světa) naštěstí během přesunu vystřízlivěl. Závozník nikoliv - to byste se divili, jak krásně sednou do batohu Salomon místo těch plastových vemínek dva lahváče :-) Z Dolní Moravy jsem řídil já, takže tou dobou stále úřadující mistr světa si cestou v Králikách koupil lahváče, aby se rozklusal a v pohodě se mohl soustředit na výkon.
Co je „Mistrovství světa v běhu z Dlouhé Třebové do Řetové a pití dvou lahvových piv“?
Jedná se o již tradiční závod (letos 9. ročník), který nemá moc velkou reklamu (byť byl vloni na termínovce Iscarexu) a účastní se ho kolem 30 závodníků různých věkových a hlavně váhových kategorií. Musím říct, že do některých borců byste vůbec neřekli, jací jsou skvělí běžci. A hlavně vám to teda natřou na občerstvovačkách. Závod začíná cca 800 metrů dlouhým výběhem po louce nad Dlouhou Třebovou (převýšení cca 120 metrů), kde u lesa čeká parta s basou piv. Dostanete lahváče teplého Bernarda, kterého do sebe kopnete (Jury sleduje, zda nepodvádíte) a musíte otočit láhev dnem nahoru, aby z ní nic neteklo. Po dopití valíte dál na vrcholek kopce. Po prvním pivu nastává totální punk, protože všichni běží lesem a děsně říhají, což na jiných závodech fakt nezažijete. Po přeběhnutí kopce běžíte cca 2,5 km z kopce do Řetové, kde na vás na křižovatce polňaček čeká druhé teplé pivo, které do sebe kopnete a pádíte ještě asi půl kilometru po hrázi rybníka do cíle.
Start závodu
Na start závodu jsme dorazili s dostatečným předstihem, takže jsme se mohli v klidu pozdravit s pořadateli, kterým jsme předali putovní tuplák a listinu vítězů, pokecali jsme se známými tvářemi a mohli jsme začít ohýbat naše zdřevěnělé mléčné nožičky, které se po Králičáku tvářily, že co nevidět upadnou a dorostou nové.
Borci před startem - Ondra drží putovní tuplák mistra světa, já listinu čestných mistrů světa.
Těsně před startem proběhla tradiční předzávodní rozprava. Šéf pořadatelského týmu nás postavil na tradiční startovní čáru (spoj starého a ještě staršího asfaltu u podjezdu pod železniční tratí) a upozornil nás, že se řídíme dle pravidel Mezinárodní atletické federace IAAF - ulitý start či přešlap se rovná diskvalifikaci. Přesahující břicho přes čáru prý ale nevadí (myslím, že pár borcům by hrozilo DSQ). Na závěr rozpravy dodal, že kdyby někdo už nemohl, tak se na to má, cituji: „vysrat“. Nic složitého. Závod pak odstartoval klasickým: „Tři, dva, jedna, start“ a vyrazili jsme. V tu chvíli se taky naplno rozjela bouřka, kterou jsme cestou do Třebové sledovali na meteoradaru. Vedro jako na Králičáku nám tedy nebude. Co víc si přát…
Pekelný kopec a teplé pivo
Výběh k první občerstvovačce byl peklo na zemi. Do okolních kopců pálil jeden blesk za druhým a já jen čekal, kdy to do nás práskne. Na první občerstvovačku jsme vzhledem k aktuální formě doběhli v druhé půlce (já tradičně spíš ke konci) startovního pole. Když jsem uviděl nahoře pořadatelské auto, ze kterého vydávali lahváče, tak jsem začal mocně vzpomínat, jak že je to s tou Faradayovou klecí. Musím sedět vevnitř nebo být vlastně úplně někde jinde? Kde mám hole?
Zemřít smradlavej s lahváčem v ruce? Tak jsem si to rozhodně nepředstavoval, takže jsem zabral a nalil si pivo do hlavy. Přecejen jsme si na Dolní Moravě udělali luxusní žízeň (všechno zlý je pro něco dobrý), takže to šlo samo. Předal jsem dítěti pořadatelů prázdnou láhev (OMG, pokud si dobře vzpomínám, tak ten prcek snad měřil i mezičasy vypitých piv) a vypálil pevným krokem opilce směr krkací vršek. Tam jsem předběhl borce, který na občerstvovačku doběhl asi 15 vteřin po mě. Jeho picí forma, kde jediným limitem bylo jen hrdlo lahve ho však na trať vrhlo o pár vteřin dřív než mě. Evidentně budu muset na příští ročník upravit trénink. V tu chvíli začlo děsně pršet a ani moje kosmická bunda Salomon Bonatti nepobírala ten proud vody. Nabíral jsem kapucí, vyléval rukávy.
Na světe je krásně!
Nohy najednou nebolely a běžely samy. Valil jsem bomby. Nehledě na průtrž se vše rozjasnilo, zrak i sluch, vše fungovalo a snad i slunce vylezlo. Pivo zabralo! Na seběhu k druhé občerstvovačce jsem všem, co byli za mnou utekl. Když jsem se blížil k druhému pivu, tak mi došlo, že budu muset začít taktizovat. V zádech jsem měl borce, kteří pijí o dost líp než já. Vzpomněl jsem si na biatlon, kde borci před střelnicí zvolní a rozdýchají. Na volnoběh jsem tedy doklusal na občerstvovačku, kde mi jakési dítě (vypadalo stejně jako to nahoře nebo se mi to zdálo?) předalo druhý lahváč a já započal „střelbu“. Druhý lahváč tam šel ze začátku úplně sám. Lepší teplé pivo než studená Němka (německé dámy doufám prominou)? Co mají všichni proti teplému pivu, vždyť je dobrý. Asi deci od konce přišla ale stopka. Sakra, tak ty do mě zrzku nepudeš? Zaťal jsem zuby a zbytek piva jsem snad i pokousal. Bylo tam!
V pravidlech zní, že musíte obě piva donést do cíle. Po druhé občerstovačce tedy zatnete zuby a valíte do cíle, co to jde. Vloni si po druhé stopce jeden z borců odplivl a při vyhlášení vítězů se přiznal. Ceremoniál byl přerušen, zasedla Jury a nakonec rozhodla, že vzhledem k tomu, že byl borec na sedmém fleku a neohrozil stupně vítězů, tak že mu výsledek uznají. No každopádně nepříjemnost. Jak pro borce, tak pro fanoušky u tratě :-)
Doběh do cíle
Po druhé občerstvovačce jsem znovu předběhl píče (nelekej se - „píč“ je podstatné jméno od slovesa „pít“) bez záklopky a valil jsem na hráz rybníka, slovy organizátorů: „dělící Miroslavovu zemi a půlnoční království“, kde je cílová rovinka. A tam to v tu chvíli opravdu žije. Zjednodušeně řečeno - je tam skupinka navátých borců, kteří dost hlasitě fandí dalším navátým borcům, kteří buď ve skupinkách nebo i sami naplno sprintují do cíle, jako kdyby šlo o olympijské zlato. Bomba! Po doběhu do cíle vám šéf pořadatelů podá z basy lahváče, protože po závodě je přece potřeba doplnit minerály a tekutiny. Řekl bych, že není závodník, který by si ten třetí (a další) kus nedal :-)
Dehydratace vám v cíli nehrozí.
Slavnostní ceremoniál
Po doběhu všech závodníků následoval přesun do místní hospody, kde má pořadatelský tým pronajatý taneční sál pro vyhlášení výsledků. Vyhlášeni jsou všichni závodníci a závodnice (ano, letos se účastnila mistryně a vicemistryně světa) a to od posledního místa. Každý nastoupí do řady, plácne si s ostatními závodníky a za velkého aplausu dostane ručně nadepsaný diplom. To, že u toho všichni pijí pivo zde asi zmiňovat nebudu.
Cílový prostor - vlevo vidíte jednoho z právě doběhnuvších borců, který se občerstvuje po výkonu :-)
A jak jsme letos dopadli?
Já jsem byl rád, že jsem nějak se ctí doběhl na 17. místě. Ondra a jeho dřevěný králický nožky titul neobhájil a skončil na 14. fleku v poli poražených. Přecejenom se na něm ten sobotní závod podepsal. Vloni jsme tedy taky před MS závodili, ale byl to jenom závod na Suchý vrch (10 km/500 m a zpět) a hlavně nebyl takový hic jako letos na Králičáku. Vloni jsme si ještě druhý den dali výběh na Kozlovský kopec v rámci Iscarex Cupu. No prostě závod je nejlepší trénink :-) Letošní mistr světa zaběhl tuhle čtyřku s dvouma pivama za nějakých 19 minut. Světový rekord však nepřekonal. Ten je prý za nějakých 16:42, což je teda hustý!
Vzhledem k tomu, že řidič (čti: „Jediný borec, co ten večer dosud nepil“) se trochu nudil, tak jsme pak vyrazili zpátky do Opičích hor (Svitavy) do místní pizzerie na chlazenou dvanáctku. Parádní závodní den :-)