Bylo červencové ráno a já se od svítání škrábal kaňonem Val Lasties pod třítisícovku Piz Boé. Už asi dvě hodiny jsem nepotkal ani nohu (když nepočítám pár kamzíků a svišťů. Okolo se tyčily nekonečně vysoké dolomitské stěny, naproti hučel několikasetmetrový vodopád a já kličkoval mezi balvany, velkými jako autobus. Na zádech jsem táhl těžký batoh s foťáky a objektivy a jako vždy jsem přemýšlel, jestli mi to za tu dřinu stojí. Jestli nebylo lepší si trochu přispat a potom vyjet v klidu lanovkou na Sass Pordoi, najít si tam nějaké hezké místo a v klidu závod Dolomythsrun Skyrace odfotit tam. A jako vždy jsem si taky hned odpověděl. Samozřejmě, že ne. Tohle jsou přesně ty okamžiky, kdy vznikají zážitky, na který si vzpomenete, až se nebudete cítit dobře, až budete zlomení a nebude se vám chtít vůbec nic. Uložíte si je do hlavy a můžete si je pak přehrát kdykoliv…
Ano, přátelé, přiznám se. Ukládám si to do hlavy, ale taky na kartu foťáku a na Facebook. A občas po nocích listuju příspěvky Trailrunu a zlepšuju si náladu. Zkuste to taky, funguje to… :)
