Na úvod přidávám svůj vlastní pohled na setkání s paní Jindrovou:
Letošní Pražská stovka měl být mým nejdelším a zároveň posledním letošním ultra závodem. Bohužel nedopadl podle mých představ. Skončil jsem na cca 25. kilometru zmrzlý s žaludečními problémy a později jsem zjistil, že také s únavovou zlomeninou bérce. Dlouhá sezóna (aspoň pro mě) se na mě podepsala a musel jsem to prostě zabalit. Když jsem viděl všechny ty fotky a videa dalších účastníků a samozřejmě legendárního pořadatele Olafa, tak jsem zaslzel. Na občerstvovačce v Cholíně, kde jsem ještě s jedním sympaťákem a promrzlou slečnou (tímto je pozdravuji :) čekal na odvoz jsem potkal naprosto fantastickou paní, ze které se posléze „vyklubala“ právě paní Jindrová (ročník 1955), která sice v tomto ročníku Pražské stovky skončila poslední, ale zároveň vzbudila vlnu emocí a ukázala nám mlaďochům a vlastně asi všem, kde že je ta lidská hranice a jak vypadá odhodlanost.
Moje cesta skončila kus za Cholínem. Na sobě hadry a vybavení od Salomonu a dalších renomovaných značek. Jak jsme se jednou shodli s kamarádem - nás kdyby někdo okradl, tak to musí řešit policie, protože by se škoda vyšplhala do desetitisíců :) V tomto vybavení jsem byl zmrzlý a připadal jsem si, že prostě nemůžu dál (únavová zlomenina je samozřejmě jen ztráta motivace :) Paní Jindrová přišla tou dobou (cca ve 4 ráno) na občerstvovačku v triku s krátkým rukávem, na zádech pro mě obří batoh, na hlavě obyčejnou čelovku a s sebou super náladu. Uff. Když jsem jí uviděl, tak jsem si hned pomyslel, jestli jsem opravdu ve stavu, kdy bych nemohl dál. No, nakonec nemohl. Paní nás všechny pozdravila, zeptala se, kolikátá asi je, odevzdala čip ke kontrole a začla si pochutnávat na salámu se sýrem a pochvalovala si teplý čaj. Nakonec na sebe hodila šusťákovou bundu a vesele vyrazila do noci. Pro mě naprosto fantastický zážitek. Na paní Jindrovou jsem potom myslel i když už jsem byl doma a díky Olafovi a Facebooku jsem její cestu sledoval až do konce. Jak já říkám: „Boží žena“!
Paní Jindrová nakonec svou Pražskou stovku překonala za 76 hodin a 17 minut, což jsou více než 3 dny (4 noci) a to bez spánku. Jak by řekl klasik: „I cesta může být cíl.“ Paní Jindrová podala super výkon a zde je její příběh, který zveřejňujeme s jejím svolením a s „požehnáním“ Olafa, kterému příběh poslala.
(Honza Dvořáček)
21. Pražská stovka 2014 očima posledního závodníka - Jany Jindrové:
K ničemu nepřirovnatelné kouzlo dálkových pochodů a běhů jsem poznala ještě v mládí, za svobodna. Tehdy mi připadalo naprosto normální téměř všechny předbíhat a být v cíli mezi prvními. Pak jsem se vdala a život přinesl spoustu nových povinností. S dětmi jsem sice pěstovala turistiku, ale zdaleka ne na tak dlouhé vzdálenosti. Také jsem téměř denně běhala a chodila na některé kratší závody.
V roce 2007 jsem se rozhodla zkusit, jestli ještě zvládnu 100 km. Přihlásila jsem se na benešovskou stovku Za povidlovým koláčem. Měla jsem natrénováno a výsledek se dostavil - čas nepřesáhl 24 hodin. Opět jsem si vychutnávala onu atmosféru, kterou člověk zažije pouze na akcích podobného druhu. Tehdy jsem si myslela, že mi postačí trochu víc trénovat a čas se zlepší. Nezlepšil. Poznala jsem několik extrémních závodů a osobně považuji za nejobtížnější z nich Pražskou stovku. Tu jsem dokončila v letech 2011 a 2012; 20. ročník jsem nedošla, protože jsem neměla dost sil po předchozí nemoci.
Letos jsem si chtěla „napravit reputaci“. Podle vývoje svých časů jsem předpokládala, že mohu po dobré přípravě očekávat příchod do cíle přinejlepším v pondělí ráno. Byla jsem rozhodnuta v každém případě ujít celou trasu až do Modřan.
Od startu ve Staré Huti v pátek půl hodiny před půlnocí jsem šla mezi ostatními pouze do kontroly K1 na 6. kilometru, kde mi v 1 h v sobotu v noci poslední závodníci zmizeli vpředu. Od této chvíle jsem se musela spoléhat jen na vlastní schopnost orientace a na Olafovo značení, které již druhým rokem nemělo chybu. Pod nohama bahno a louže, občas mokrá tráva, shora déšť (naštěstí slabý, takže jsem stačila schnout), zima, mlha, tma. Pěšina osvětlená čelovkou prozrazuje prudký sráz do vodní nádrže Slapy. Dějkov. Cholín, 5 h. Tady má být kontrola s občerstvením. Budou tu ještě? Hurá, teplý čaj, salám, sýr. Dorazila jsem rozehřátá v tričku, odcházím v bundě do mokré a studené noci.
Bílá skála, svítá, jsem nadšená skalními výhledy, řetězy naštěstí nepotřebuji (ještě že dnes není ledovka ani sníh). Častoboř - tady se snad zastavil čas, je tu krásně - Albertova vyhlídka (na mlhu), Bartůňkova vyhlídka ... není čas se kochat, už je zase poledne. Hradnice - tady bylo kdysi hradiště - Kozí hřbet - z hradu je to pěkná klouzačka. Dokloužu se k Mastníku - co má tohle znamenat? Nedá se nic dělat, musím přejít po tom padlém kmeni, jinudy to nejde. Balím do igelitu mobil, hodinky a foťák …
Nespadla jsem, jde se dál. Kasárna - už vím, proč tudy nevede žádná značka. Skála je strmá, místy pokrytá uklouzaným bahnem a listím, dole se rozprostírá žabincem pokrytá hladina Mastníku ... Sláva, pěšina a na ní žlutá značka, konec největšího nebezpečí. Snesla se druhá noc, pokračuji na Psané skály. Teď rychle na Živohošť.
Po cestě zacházím v Nahorubech do hospody. Místní mě vítají, prý po celý den potkávali moje kamarády, a jestli máme skutečně trasu 130 km dlouhou, na Živohošť je prý strašlivá cesta (nebyla horší než ty předchozí). Doplňuji tekutiny, co když bude na kontrole zavřeno? A ošetřuji si nohy, nebo co to z nich zbylo. Jsou rozmočené, mají puchýře, vysypávám kamínky a jehličí. Preventivní olepení od startu je dávno pryč, dávám nové náplasti. Snažím se o důkladnost, venku si není kam sednout a stále drobně prší.
V Juniorcampu na mě čekají! Krmím se polévkou, cítím se výborně, prý to tu hodně lidí zabalilo. Chápu je, psychika se bahnem rozleptá snadno. Ještě jedna vyhlídka do tmy, půlnoc na Marjánce. Takže už je neděle a já nejsem ještě ani v půlce. Měřín, 4 h ráno, samozřejmě zavřeno. Fotím si ceduli Pod Lípou, napiji se z termosky a vytahuji tatranku. Rabyně, sláva, tenhle úsek už znám, ale ouha! Přepadají mě mikrospánky. To se člověku něco přizdá, probudí se a musí zjišťovat, kde je. Zpívám si, mluvím nahlas. Trochu to pomůže. Teletínský lom - Máj - mlha, černou tmu vystřídala bílá. Střeblov - škrábu se bez cesty po blátivé skluzavce, vedou mě černé šipky. Vedou mě strmou roklí, padám zpátky bahnem, znovu, tak tudy to nepůjde. Musím najít místo, kudy ještě neprošlo tolik lidí. Chytám se stromů, plazím se po čtyřech, listí a bahno už mám snad všude.
Od poslední kontroly K18 to mají být do Třebenické hospůdky 2 km, mně to trvá přes 3 hodiny, přitom vůbec nebloudím a čeká mě nebezpečný úsek přes Ztracenku ... Sláva, rokle je za mnou. V hospůdce dostávám polévku, beru si popis další části trasy, doplňuji pití. Přichází třetí noc. Těch 6 km kolem Štěchovické vodní nádrže mi trvá dvě a půl hodiny. Počítám si kroky, nahlas vše komentuji, soustřeďuji se na pěšinu.
Ke kontrole Pod Homolí se vleču neskutečně dlouho, chce se mi spát, rozmočená chodidla bolí. Správně odbočuji z asfaltky po červené do Štěchovic. Ve městě beznadějně bloudím, nemyslí mi to. Konečně spásná myšlenka - musím přejít přes most. Našla jsem ho, za ním vpravo a mám na chvíli vyhráno. Zastavuji se a pátrám v mapě, protože se mi zdá, že už jsem přešla odbočku. Ale jdu správně, odbočka je ještě přede mnou. Odbočuji, jdu na Závist, mám krizi. Vidím a slyším věci, které nejsou. O půlnoci nacházím Štěchovický poklad.
Je pondělí. Medník, Pikovice, konečně civilizace, kontrola K24 U Dolejších už samozřejmě dávno není. Sedám si na lavičku na zastávce autobusu, odpočívám 20 minut, nechávám odjet vlak i autobus. Dává se do mě zima, a tak si oblékám už třetí dlouhé rukávy a vyrážím dál. Sněží. Odpočinek mě posílil. Přes Petrov jdu na Ďábel, výstup mi připadá snadný, na vrcholu svítá. Zahořanský potok mě mile překvapí - vede tu přes něj dokonce most. Zlaté údolí není tak příkré, jak jsem očekávala, neprší - samé dobré zprávy. Oleško, Březová, správně odbočuji do Skochovic - Lávka (K26) je samozřejmě zavřená. Vrané, Ohrobská ... krajinu zahalila čtvrtá noc. Tudy jsem šla do Modřan už víckrát. Musím to zvládnout, zbývá už jen asi 16 km ... potmě, v pětistupňovém mrazu.
Jarov, Károv, Hradiště - kontrola je pryč, Zbraslav, Hálkův pomník, Šance. Na chvilku usnu v chůzi a zabloudím. Ale naštěstí jsou Olafovy odrazky vidět zdaleka, tak se zase najdu. Točná - setkávám se se skupinkou, která mi jde naproti - Olaf, Věra a Marek. Měli o mě strach. Mám ohromnou radost a jsem jim vděčná. Povídáme si a ze mě padá únava, jdeme rychle k cíli. Prý mám na facebooku hodně fanoušků - jak milé! V Petrově strouze také zmizela kontrola. Cholupický vrch, Modřanská rokle, Mráčkova - cíl. Je úterý, 4 h ráno. Vyhrála jsem svůj životní závod.
(Jana Jindrová)
Tohle by vás taky mohlo zajímat - rozhovor s paní Jindrovou o její absolvování Pražské stovky na webu Žena-in.cz
Staňte se naším fanouškem na Facebooku - Trailrun.cz na Facebooku
Fotogalerie:
(Zveřejněno se svolením Věry Jindrové)
