Parametry závodu:
Vzdálenost: 130 km
Převýšení: 5350 m+ m
Kompletní propozice najdete zde - Pražská stovka 2015
Převýšení:
Mapa první části Beroun - Beroun (60 km)
Mapa druhé části Beroun - Praha (70 km)
Je to tady zase!
Pražská stovka mě ve spánku strašila přesně rok. Vloni jsem totiž po asi dvaceti kilákách vzdal kvůli zánětu okostice, ze kterýho se potom vyklubala únavová zlomenina (prej). I na těch dvaceti kilometrech jsem pochopil, že tenhle závod je nějakej „jinej“ a že to nebude zadarmo. Celej rok jsem si říkal, že nechám nohu odpočnout a nebudu běhat nic delšího. Zkrátím to - při registraci na letošní ročník jsem dostal startovní číslo 2. Nepoučen, jdu na to.
Cesta do Prahy mě moc nevyčerpala.
Se zubařem do Berouna
Stejně jako vloni jsem do Prahy vyrazil vlakem. Vzhledem k tomu, že se startovalo v Berouně a pořadatel zajišťoval převoz zavazadel závodníků z Berouna do cíle, tak byl vlak nejpohodovější typ dopravy. Na hlaváku jsem potkal jednoho z favoritů závodu (dle Trailove.cz) Lukáše Hůlku. Vtipný bylo, že Olaf (šéf pořadatelskýho týmu P100) dával ráno na FB fotku z trasy s otázkou „Jak se těšíte?“. Já k tomu napsal, že se cítím jako v čekárně u zubaře. No, asi nikoho nepřekvapí, že Lukáš Hůlka je zubař. Takže jsme se zubařem (je to sympaťák - bydlet v Praze, tak ho ukecám, abych k němu mohl chodit) vyrazili směr Beroun za nočním dobrodružstvím.
V tělocvičně narváno.
Sraz českých ultralegend v Berouně
Do tělocvičny na berounské 2. základní škole jsme dorazili asi 2,5 hodiny před startem závodu. Dle rady Lukáše jsme zakotvili co nejblíž dveřím do tělocvičny - to prej kvůli tomu, aby „průjezd“ depem byl co nejrychlejší. I když se mě tohle opatření vůbec netýkalo, tak jsem souhlasil. Měli jsme teda dostatek času na registraci a pokec se známými tvářemi. A že jich tam bylo. Kolem našich batohů to vypadalo jako na srazu českých ultralegend - šéf České skyrunningové asociace Sam Straka, trailovácký duo Honza Bartas a Zuzka Urbancová, Petra Mücková, Honza Suchomel a na dohled beskydská legenda Zbyněk Cypra a samozřejmě Radek Brunner. Na někoho jsem určitě zapomněl, sorry. Mít památníček, tak neodstartuju.
Startujeme
Ani jsem nestihl být nervózní a přišel start. Hned od začátku vedla trasa na vrchol Děd, takže jsem se ani moc neoblíkal. Navíc venku bylo fakt teplo. Prvních asi 20 kilometrů se mi běželo skvěle a stíhal jsem se i kochat. Nikde žádný megakopce, prostě pohoda. Nejtěžší výstup byl asi na Vraní skálu a i to se dalo. Sem bych se chtěl podívat za světla. Vypadalo to na skvělej výhled. Cestou jsem narazil na Sama Straku, se kterým jsme probrali Olafovo skvělý značení a organizaci závodu, špičku skyrunningu, trénink a spoustu dalších věcí, točících se kolem skyrunningu. Rozhodně sympaťák a srdcař.
Údolí ticha - známka punku
Někde po dvacátým kilometru se probíhalo místem, který se jmenuje Údolí ticha. Parádní trail podél potoka. Sem tam malej jez a brod, kterej se vždycky dal přeskákat po kamenech nebo kmenech. Tohle místo bylo fakt nádherný i za svitu čelovky. Na konci Údolí ticha (doufám, že to tak bylo) najednou slyším hrát nějaký punkáče a do toho kravskej zvonec. Sakra, tohle musí být ta občerstvovačka kluků z Trailpointu. Skvělý slyšet tuhle parádní mjůzik v noci uprostřed lesa. Na občerstvovačce jsem do sebe kopnul pár pomerančů, nechal si naplnit salomonní pytle a za povzbuzování ultrapoety Honzy Bartase jsem vyrazil dál do tmy.
Když je tma, tak se má spát
Pak se mi zážitky trochu slívají do černé šmouhy osvícené čelovkou a další děj vnímám až někde od Novýho Jáchymova, kde byla další občerstvovačka. Měl jsem velkou spací krizi a pořád jsem nemohl z hlavy dostat myšlenku, že když jsou oči zavřený, tak je tma. A když je tma, tak se přece spí. Dvakrát jsem se probral, když jsem levou nohou bral příkop. Jasný, tohle k tomu patří.
Ve čtvrt na sedm ráno je tohle prostě dobrota :)
Se svítáním jsem se začal probírat. Potkal jsem dva borce (sorry kluci, zapomněl jsem vaše jména) a s těma jsme si v Novým Jáchymově na občerstvovačce dali polívku, pivo a turka. Ve čtvrt na sedm rozhodně luxusní snídaně. Když jsme vycházeli z hospody, tak už bylo skoro světlo. Po chvíli mě začala chytat okostice, tak jsme se rozdělili. V tu chvíli jsem začal stoupat na vyhlídku Čerchov u Nižboru. Celou cestu se mi občas zdálo, že jsem něco zahlídl v lese. Asi vidiny z toho, jak člověk kouká celou noc na světlo od čelovky. U Čerchova vidím v lese losa, medvěda, bizona a nějaký další zvířata. Nic, mozek to přešel, jako kdyby se nic nedělo. Až po závodě jsem na nějakých fotkách viděl, že ty zvířata tam opravdu byly. Sice dřevěný u někoho na zahradě u chatky, ale byly :)
Takhle parádně umí Olaf značit.
Tohle bude ještě prdel
Dámy prominou, ale už někde za Trailpointí občerstvovačkou jsem chytl strašnýho vlka. Snažil jsem se to řešit vazelínou, ale nic nepomáhalo. Sakra, co s tím? Přece nevzdám kvůli odřené prdeli! A s tímhle průserem jsem se táhl až na vyhlídku Čerchov u Nižboru. Tam to bylo tak krásný, že i prdel přestávala bolet. Těm, kdo tam nebyli bych přál vidět ten parádní výhled do mlhy, skrze kterou prosvítala někde hodně dole řeka Berounka. Nádhera.
Seběh k vyhlídce Čerchov. Tady to vypadalo fakt jako v pohádce.
A ještě jedna fotka ze seběhu na Čerchově.
V reále ta řeka tolik vidět nebyla. iPhone 6 má prostě super sklo :)
V Nižboru byla tajná kontrola a měli tam pivo. Sice Staropramen, ale na půl devátý ráno dost dobrý. Takže jsem posnídal jedno lahvový a kus lovečáku a kolem nižborského zámku jsem to sekl dolů na silnici. Pak kousek po silnici a přes keltské oppidium do Stradonic. Nad Stradonicema u oppidia to byla nádhera. V údolích podemnou mlha, nahoře vycházející slunce a azuro. Všude okolo kopce. Pecka.
Nádhera nad Stradonicema.
Panorama u keltského oppidia - pro zvětšení klikněte na obrázek.
Ze Stradonic se začalo pomalu stoupat směr Děd nad Berounem. Tady už jsem fakt nemohl skoro ani jít. Jauvajs! Chvílema jsem si říkal, jestli je tohle ještě vůbec pohyb. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na to rčení: „ Otáčí se zem? Ano. Jsem na Zemi? Ano. Takže se pohybuju!“ Jo!
Přes Děd domů
Na Děd jsem se nějakým způsobem vydrápal a v tu chvíli už jsem střádal plány, co budu dělat dál. Tohle prostě nešlo. Když jsem seběhl do Berouna, tak už mi šel naproti Ondra, kterej přijel brzo ráno a měl mi dělat doprovod na dalších 70 kilometrů do Modřan (kvůli pracovním povinnostem nemohl běžet celou stovku). Popsal jsem mu svůj „problém“ a dohodli jsme se, že jedeme domů :(
Foceno z Dědu - to bílý dole je Beroun v mlze. Nádhera.
Seběh z Dědu.
A ještě jedna ze seběhu z Dědu do Berouna.
Když jsme přišli zpátky do tělocvičny, tak jsem si všiml, že v rohu spí Zbyněk Cypra. Ondra říkal, že měl snad nějaký problémy se žaludkem a když přišel do tělocvičny, tak nevypadal vůbec dobře. Když to nejde, tak to nejde. Když se vzbudil, tak jsme mu trochu napravili žaludek naší slivovicí a vyslechli jsme, co se dělo na trase. Dle Zbyňkova vyprávění to byl velkej souboj s rychlíkem a specialistou na ultraroviny Radkem Brunnerem (ten nakonec vyhrál). Zbyněk nám popsal, že na trase bylo prostě málo kopců a nesedlo mu snad nějaký jídlo.
Tělocvična v Berouně - končím :(
Četník a mimozemšťani
Cestou zpátky na berounský nádraží jsem si vzpomněl, jak jsem se smál Ondrovi, kterej před týdnem lamentoval, že je to z nádraží do tělocvičny na start daleko. Ano, s odřenou prdelí to bylo hodně daleko. Viděli jste Četník a mimozemšťani, jak ty mimozemšťany postříkali vodou a oni zrezli a při chůzi nemohli ohýbat nohy? Přesně tak jsem šel a měl jsem pocit, že taky reznu. Víte kde…
Domů jsme dorazili v pohodě, ale to, že jsem nedokončil mě fakt mrzelo. Taková blbost, přitom tak zásadní. Jo, z únavy mě bolelo úplně všechno, ale to je věc, se kterou se dá nějak smířit a přežít to. Jak ale někde něco dře, tak je to špatný. V tělocvičně jsem se dal během chvilky docela dokupy a nebýt toho zatracenýho zadku, tak se dá valit v pohodě dál. Jenže to je kdyby.
Olaf je bůh!
Na závěr bych chtěl říct, že to, co předvádí Olaf Čihák a jeho parta je něco neuvěřitelnýho. Uspořádat závod na 130 kilometrů (+ doprovodný trasy) a hlavně označit tuhle trasu rozhodně není nic jednoduchýho. A když si uvědomíte, že to všichni organizujou ve volným čase po práci, tak je to naprostej zázrak. Olafe, jste borci. Fandím vám!
Napsali o letošní Pražské stovce a další zajímavosti:
Článek z Metra - Zuzana Urbancová dárky nakoupené nemá, ale zato má vítězství v závodě na 130 km
Bezvabeh.cz - O čem byla moje Pražská stovka
Dennikdialkoplazky.blogspot.sk
Pražská stovka „pro děti“, aneb „pražský ultratrail“ na 70km
Report vítěze Radka Brunnera - Pražská stovka 2015
Super fotky od Jirky Janušky
Pražská stovka 2015 očima Elišky Majorové
Georgis Fasulis a jeho pohled na letošní Pražskou stovku
Můj Movescount záznam první části trasy
Výsledky letošní Pražské stovky
Oficiální web Pražské stovky